Jaro 2022

Kolikrát jsem četla svoji knihu aneb jak probíhala redakce mojí prvotiny

napsala Amélie Salingerová, autorka knihy Alespoň prozatím, vítězka 2. ročníku literární soutěže CooBoo hledá talent, na Instagramu jako @miasalinger

Když jsem po několika měsících intenzivního psaní dokončila první verzi svojí prvotiny Alespoň prozatím, myslela jsem si, že moje práce na knize je víceméně hotová. Pokud se ji někdo rozhodne vydat, ještě jednou si ji přečtu, vychytám pár detailů a bude dokonáno, říkala jsem si. Nutno podotknout, že jsem v té době měla o procesu přípravy textu na vydání hodně zkreslené představy a netušila jsem, kolikrát svůj příběh budu muset číst, než ho uvidím v papírové podobě.

Redakční práce se rozběhla naplno hned poté, co jsem podepsala smlouvu na knihu u YA čtu. (Proč jsem se rozhodla svoji knihu nevydat u CooBoo se můžete dočíst na mém Instagramu.) Začalo se s první, hrubou redakcí, která spočívala v tom, že moje neúžasnější redaktorka Káťa text přečetla a vytipovala pasáže, které by si zasloužily rozšířit a přepracovat. A mně, prosím, trvalo víc jak měsíc, než jsem příběh dle jejích postřehů dotáhla. Nebo spíš než jsem myslela, že jsem ho dotáhla. Jakmile totiž Káťa dostala moji přepracovanou verzi do ruky, poukázala na fakt, že ta nová část jednoduše... nedává smysl.

Tudíž jsem četla znovu, už ani nevím po kolikáté, a snažila se vymyslet, jak svůj příběh zachránit. V tu chvíli jsem z toho začínala být mírně vydeptaná a měla chuť prohlásit, že prostě vytiskneme první, mírně upravený draft, který vyhrál CooBoo hledá talent, tak to přece nemůže být tak zlé, ne? Ale po konejšivých slovech jsem zatnula zuby a v úpravách pokračovala. A po několika sáhodlouhých e-mailech s redaktorkou jsem konečně měla novou verzi schválenou a mohla si pomyslně hodit nohy na stůl. Jenže jsem se opět spletla. Přišel totiž čas na finální redakci a další kolo úprav, ač už jen drobnějších.

To už jsem pomalu hystericky naříkala, že to znovu číst nechci, a dostala se do fáze, kdy mi stačilo říct číslo kapitoly a já ji začala slovo od slova citovat. Naštěstí se zároveň s tím začalo pracovat na grafické podobě knihy, do které jsem měla možnost hodně mluvit, a na obálkách, které si čtenář může otvírat v průběhu čtení a obzvláštňují tak prožitek z příběhu. Jak naše práce dostávala i konkrétní vizuální podobu, dost mě to motivovalo a nakonec díkybohu dovedlo až k finálnímu odevzdání textu. S velmi vážným výrazem jsem tehdy prohlásila, že už ho nikdy nechci ani vidět... ale samozřejmě, že mě to brzy přešlo.

Celý proces přípravy na vydání byl náročný – mnohem náročnější, než jsem si představovala – ale takhle zpětně jsem neskutečně ráda za všechnu tu péči a pozornost, kterou moje kniha dostala, protože musím uznat, že se od první verze hodně posunula (teď už jen doufat, že k lepšímu, haha). O to víc jsem vděčná, když od svých kamarádů spisovatelů vím, že není běžné, aby se nakladatelství textům věnovalo v takové míře jako se YA čtu věnovalo mně.

A pokud bych měla začínajícím pisálkům poradit, jak se připravit na psychicky náročnou redakci knihy, pak mám hned dvě rady. Zaprvé – napište knihu, kterou budete opravdu milovat. Budete ji totiž číst do zblbnutí. A zadruhé? Vyberte si nakladatelství, které vám pošle nátisk knihy se vzkazem, že teď už si svoji knížku konečně můžete přečíst jen tak pro radost. :)

Alespoň prozatím lze zakoupit na našem e-shopu. 

Moje cesta do fantazie aneb všechno má svůj čas

napsala Lenka Poláčková, autorka knihy Moje cesta do fantazie, vítězka Hvězdy inkoustu, na Instagramu jako @numidora

Říká se, že všechno má svůj čas a je to příšerné klišé… Jenže víte co? Někdy jsou klišé pravdivá.

Já jsem na gymplu milovala psaní. Hrála jsem si s Wordem, zatímco ostatní pařili hry (nebo dokonce chodili ven!) a neskutečně jsem si to užívala. Nemyslela jsem si, že budu spisovatelka, psala jsem prostě jen proto, že mě to bavilo. Mým jediným čtenářem tenkrát byla máma a té se – jak už to u maminek bývá – líbilo všechno, co jsem splácala. Jenže pak mi bylo sedmnáct, začala jsem poprvé chodit s klukem – svým spolužákem, a když čas uzrál, dala jsem mu s velkým očekáváním přečíst jedno své dílko… A on prohlásil, že se to vůbec nedá číst!

Zpětně vzato: měl pravdu. Mojí největší zálibou totiž vždycky byla literatura devatenáctého století, hlavně česká a ruská, kterou jsem dost neobratně napodobovala; inverze, předminulý čas, přechodníky… na co si jen vzpomenete. Zkrátka pro kluka, který byl zvyklý číst Toma Clancyho, naprosto nečitelné. Má reakce byla taková, že jsem Word zavřela, všechno psaní nalila na flashku a tu schovala hluboko do šuplíku zapomnění. Zaměřila jsem se na jiné věci – neméně zábavné a zajímavé: hrála jsem Dračák, studovala to, co mě bavilo, a tvořila jsem rukama, ne slovy.

Ale pak vyšla knížka Prašina. Je opravdu skvělá a napsal ji Vojta Matocha – další můj spolužák z gymplu. V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak moc jsem kdysi psaní milovala. Říkejme tomu třeba zdravá závist, ale umínila jsem si, že to zkusím taky. Vrátila jsem se k psaní po jedenácti letech, koncem roku 2018, a můj manžel – ano, přesně ten, který mě kdysi tak zdrbal – souhlasil, že si po mně přece jen něco přečte. Díky jeho konstruktivní kritice jsem konečně setřásla přechodníky, archaismy a biblické citace.

V létě 2020 jsem si našla soutěž Hvězda inkoustu a napsala do ní knížku, která letos na jaře vyjde pod názvem Moje cesta do fantazie. Zní to fantasticky – a taky že je! Ale já doufám, že mou knížku si v soutěži vybrali hlavně proto, že ve mně má slova konečně dozrála; že jsem už prožila a poznala dost, abych věděla, co chci předat dál… a proto teď píšu – protože věřím, že mám co říct.

Velké nakladatelství jako splněný sen

napsala Alena Adrianet Heinrichová, autorka knihy Medovník s pepřem, na Instagramu jako @a.adrianet.h

Když jsem se v devíti rozhodovala, co chci dál dělat, být spisovatelkou pro mě byla jasná volba. Chodily jsme s mamkou do knihkupectví snad co týden, i když jsme doma neměli moc peněz. Pamatuji si barvitě, jak jsem stála před dřevěným regálem u Barviče na České a pohledem přejížděla po titulech, co už jsem četla. Všechny měly jednotnou značku. Věděla jsem, že knihy s tímhle znamením mě baví. Bylo to logo Albatrosu a já se přesně tenkrát rozhodla, že až napíšu knihu, vydám ji a bude mít na sobě přesně tuhle značku. Aniž bych to přesně chápala, vytyčila jsem si cestu, jejímž cílem mělo být vydání knihy přes nakladatelství. Jelikož jsem paličaté stvoření od malička, ze svého plánu jsem neustoupila. Jen po krátký čas jsem zvažovala samonáklad, ale zůstala ve mně touha splnit si dětský sen a dotáhnout to tam, kam to dotáhly mé tehdejší spisovatelské vzory. Vydat přes nakladatelství pro mě bylo jako proběhnout cílovou páskou první a zařadit se mezi výherce, k nimž jsem vzhlížela.

O pár let později na mě na Facebooku vyskočila narozeninová oslava CooBoo. Kamarádka mi tenkrát řekla: „Tam by se přesně hodilo to, co píšeš!“ Dobře, možná to neřekla přesně takhle, ale myšlenka byla stejná. Při pečlivém studiu jejich webovek jsem věděla, že jsou moje krevní skupina. Jako bych našla místo, kam jsem odjakživa patřila, z něhož mě nějaký zloun unesl a já se teď mohla vrátit domů.

Zbývaly jenom dva malililinkaté detaily: Dopsat knihu a přesvědčit je, že jsem ztracená dcera. A že to nebylo jen tak! První rukopis, který jsem CooBoo nabídla, odmítli s tím, že sice není napsaný špatně, ale podobných námětů jim chodí hodně. Zpětně jim musím dát za pravdu, byla to klasická fantasy story o holce, která je z tohohle světa, ale patří do jiného. Nicméně odradit jsem se nenechala. Zůstali jsme v kontaktu a když jsem občas potřebovala konzultovat prvky YA, napsala jsem dotěrný dotaz. Nejmenovaná a milá členka redakce mi tehdy trpělivě odpovídala a já mezitím četla, studovala a psala, psala, psala.

O pár let později jsem dokončila nečekaně úplně jinou knihu a byl ve mně už takový ten velký hlad vydat debut. Čekala jsem na to dvacet let a měla jsem strach, že rukopis zapadne mezi jinými. Sebrala jsem tedy veškerou svou drzost a napsala šéfredaktorce, že jim posílám nabídku textu a jedu do Prahy, jestli by neměla příští pondělí pět minut, že bych jí rukopis představila. Ty měla po čtení Oly (neboli nofreeusernames - poznámka redakce), kdy nad námi zuřila doslova epická bouře a stanový přístřešek jí statečně odolával. Posadila mě ke stolu, kde byla snad půlka Albatrosmedia s tím, že to mám jako přijímací pohovor. Nemusím Vám asi říkat, jak vyklepaná, zmoklá, unavená (Brňačka se sekla o pár kiláků v Praze a bloudila) jsem byla, ale…

…vzali mě.

Jelikož se mezitím semlela nevím kolikátá vlna covidu, na to finální ano jsem si musela počkat ještě několik měsíců, protože se řešily odsuny knih, nové marketingové plány a tak dále. Navíc tu byla záležitost, že jsem jim těsně před odesláním debutu poslala i jedno rozdělané fantasy a rozhodovalo se, co dřív. Když se mě tenkrát zeptali, které bych chtěla vydat jako první, ale že mají předběžný zájem o obě, málem mi vypadla brada z pantů. Odpověděla jsem jim, že to nechám na nich, co se jim bude více hodit do aktuálního edičního plánu.

Pokud se totiž rozhodnete vydat knihu přes nakladatelství, je potřeba si uvědomit, že jste pro ně investicí. Ač jsou knihy krásné, půvabné a plné moudrých slov, pořád jde o obchod. Firma potřebuje, aby se jim peníze vrátily se ziskem, díky kterému mohou zaplatit sklady a odměnit hladové redaktory. Není na tom nic špatného, ale je potřeba mít na paměti, že ze všeho nejvíc uzavíráte závazek - budu pro vás dobrý partner.

Jestli stále uvažujete o vydání v nakladatelství, vybírejte pečlivě. Zvolte takové, které vydává přesně to, co píšete. Zvýšíte tím šanci, že hned první řekne vytoužené ano. Navíc, nechcete ten výběr uspěchat. Půjde o dlouhé partnerství, dost možná dlouholeté. Na rande taky nejdete s každým.

A co pro mě osobně znamená vydávat knihy přes nakladatelství CooBoo? Splněný dětský sen. Mít možnost si nechat poradit od moudřejších hlav a nebýt na všechno sama. Vrátit se domů.