Jaro 2023

ÚVODNÍK / Z REDAKCE

Ztraceni v povídkách 

Ahoj, tady Káťa, jedna z redaktorek YA čtu, a je mi milou povinností seznámit vás s tím, na čem jsme v poslední době pracovali.

Je to sice jen pár měsíců ode dne, kdy vyšlo Stačí mávnout křídly, ale my jsme v redakci stejně měli napilno. Po dvou románech jsme zabrouzdali do vod povídek a povídkových sbírek a místo práce s jedním autorem a jedním ilustrátorem jsme spojili práci rovnou osmnácti lidí.

Povídková sbírka Z pera knihomolů byla od počátku velmi ambiciózní projekt. Když jsme o tom na poradě jednali poprvé, upřímně jsem z toho měla obavy. Už jen dodržet všechny deadliny s jedním člověkem je náročné, natož s tolika! Dosud jsme měli tu čest s Miou, která ráda dává svému kreativnímu duchu načas, a Sárou, která snad ani nikdy nespí. S každou byla práce jiná, ale je lehčí se přizpůsobit pracovnímu rytmu jednoho člověka než skoro dvaceti. 

Skepse mě poté ještě dlouho neopouštěla, když jsem procházela rukopisy a všimla si různorodosti e-mailů, které nám přišly. Ale samotnou mě vlastně překvapilo, že o to víc jsem se na čtení jednotlivých povídek těšila. Některé podobnosti tam byly, jako do kolika autonehod se můžou postavy v povídkách dostat, než se z toho stane konspirace? :D Ve výsledku je však každá povídka jedinečná a velmi osobitá, takže podobnosti se ztrácí a z každé si čtenář odnese jiný zážitek. Když se mi finální knížka dostala do rukou, nezbývalo mi nic jiného než si přiznat, že jsem nakonec vážně ráda, že jsme se do toho i přes moje prvotní námitky pustili – protože všechno to úsilí, abychom dali vše dohromady tak, jak to můžete ve sbírce vidět, stálo dle mého rozhodně za to. A vaše ohlasy, že se vám knížka líbí, je tou nejlepší odměnou za měsíce tvrdé práce.

Zpětně mě jakožto velkou fanynku fantasy akorát trošičku mrzí jedna věc – jak málo tohoto žánru se do sbírky dostalo. O to větší mám radost, že nyní pracujeme na knížce z nadcházejícího třetího boxu, která je mixem historického románu a právě fantasy. Ale o tom vám prozradíme více někdy příště (ale brzy!). Pro teď si užijte čtení našeho nového newsletteru, který je plný článků od skvělých českých autorů a informací, na co se těšit. :)

Káťa za redakci YA čtu

Pozvánka na Svět knihy 2023 

Letos poprvé budeme mít stánek na Světě knihy! ♥ Najdete nás na stánku MH413 (montovaná hala), kde budeme mít k prodeji většinu našich knížek. Na stánku je možné platit hotově či bezkontaktně.

V pátek 12. 5. 2023 budeme mít od 17:00 besedu v pavilonu Rosteme s knihou, kde budou autorky Sára Topinková, Eliška Hronová, Marie Vystrčilová, Adéla Rosípalová a Al Štraubová diskutovat o tom, jaké je to být knižními blogerkami a zároveň publikovanými autorkami (diskuzi bude moderovat ilustrátorka Hana Grehová). Facebookovou událost najdete zde. Vstup je v rámci Světa knihy zdarma.

Na našem stánku se také prostřídají naši autoři (a ilustrátoři), pokud se chcete seznámit nebo ulovit podpis, a to podle aktuálního rozpisu na Facebooku či na Instagramu.

Doufáme, že se uvidíme! :)

Křest povídkové sbírky Z pera knihomolů

V úterý 25. dubna 2023 proběhl v Paláci knih Luxor křest povídkové sbírky Z pera knihomolů. Dorazilo všech 11 autorek a většina ilustrátorů, kteří knihu pokřtili. Kromě krátké besedy se konala i autogramiáda. Celou akcí prováděla Karolína Skácelová, které moc děkujeme za organizaci a moderování. Více fotek z akce najdete na našem Instagramu či Facebooku.

Pokud jste na křtu nebyli, a mrzí Vás, že jste se s autory nesetkali, přijeďte na Svět knihy, kam by měli dorazit úplně všichni!

Foto: Zuzana Schedová

I z facebookových diskuzí může vzejít něco dobrého

napsala Marie "Mája" Vystrčilová (@bookymay), jedna z autorek povídkové sbírky Z pera knihomolů

Když za mnou před více než rokem přišly holky z YA čtu s nabídkou, jestli nechci přispět svou částí do nové povídkové sbírky, jejímiž autory by nebyl nikdo jiný, než samotní knižní blogeři, okamžitě a bez váhání jsem jim na to kývla. Teda samozřejmě až po tom, co jsem ve svém pokoji předvedla vítězný taneček doprovozený nadšeným jekotem. Mít vlastní povídku v knížce, na které bude moje jméno… to je přece příležitost, která se neodmítá.

Už už jsem si to v hlavě začínala všechno malovat do nejmenších detailů – moje jméno na obálce knížky, lidi posílající mi nadšené zprávy a píšící ohromené recenze, já vydávající další a další tituly, všichni se mnou chtějí dělat rozhovory, udělují mi Nobelovu cenu za literaturu… řekněme, že z toho nekonečného snění mi během pár dnů narostl pořádný hřebínek.

A ten taky hezky rychle spadl, jelikož když už konečně mělo přijít na samotné psaní, jako bych se ocitla v děsivé pasti zvané autorský blok, ze které se ne a ne dostat ven. Ono totiž na první dobrou možná zní zadání "pište si co chcete, hlavně ať je to young adult" jako to nejlepší možné. Vždyť přece můžete psát, o čem chcete! Jenže to ale taky znamená, že jsem si pro svou povídku mohla vybrat doslova jakékoliv téma, což pro člověka, který si pro svou nerozhodnost v restauraci málem ani neobjedná, není zrovna ulehčením.

Pomalu jsem začínala propadat panice, jelikož žádný z nápadů se nezdál být dost dobrým, až jsem se snad jako zázrakem dostala do facebookové diskuze o body positivitě. Jindy děsuplné místo se najednou stalo spásnou záchranou, jelikož nad nenávistnými komentáři lynčujícího davu jsem se naštvala natolik, že jsem se rozhodla právě tomuto myšlenkovému směru věnovat svou povídku.

Lhala bych, kdybych vám teď tvrdila, že od té chvíle šlo všechno jako po másle. Samotná Evžu si na svůj příběh musela ještě chvíli počkat. Minimálně jsem ale měla dvojstránku plnou nápadů, na jejímž konci stála vcelku jasná otázka: Jak chceš tohle všechno nacpat do dvaceti tisíc znaků? A to už byl začátek.

Opravdu každičký detail, který jsem si pro Všechna moje pluska vymyslela, se mi nakonec zužitkovat nepodařilo. Proto jste se taky až doteď nedozvěděli, že má Evžu dvě chlupaté a děsně rozmazlené kočky Karla a Johanu, že jako malá dělala aquabelu anebo že má pokoj plný zrcadel, jelikož se pomocí nich chtěla zbavit své úzkosti ze svého odrazu. To důležité – holku, která se snaží bojovat s nevyžádanou kritikou svého vzhledu a se svojí vlastní hlavou – tu tam pořád najdete. A stejně tak zjistíte, jak je s celým příběhem provázána hliněná Venuše.

Mája na křtu povídkové sbírky Z pera knihomolů.

Kde končí povídka a kde začíná román?

napsala Adéla Rosípalová (@adelle_bookworm), autorka povídky [elen]a z povídkové sbírky Z pera knihomolů a románu Zlomky nekonečna

Pokud jste se někdy setkali s genologií (studiem žánrů), asi víte, že definovat žánr povídky i románu je jedna z nejtěžších úloh. Každá literární věda k tomu navíc přistupuje jinak, takže nejdřív si musíte najít tu svou – měřítkem je ve většině případů rozsah, někdy dojde na počet postav nebo epizodních dějových linek, občas i na akčnost a spád děje. Někteří teoretikové povídku vidí dokonce jako jistý moment lidské existence – prostě takové okénko do života postavy, nic víc, nic míň. V Encyklopedii literárních žánrů je povídka označena takovým hezkým pojmenováním „chameleon mezi literárními žánry“. Ostatně, máme díla jako Babička, kde se tvůrci učebnic dosud nemohou shodnout, díla jako ta od Hemingwaye, kde si taky nikdo pořádně není jistý – natož když do toho ještě někdo hodí pojem „novela“. Existuje vůbec mezi výše zmíněnými hranice? Respektive začíná román tam, kde povídka končí? A končí vůbec některá povídka? (Jak by řekl Emrys, Questions, so many questions…!)

Povídka je kratší než román, na tom se snad shodnou všechny literární vědy. Když otevřete povídkovou sbírku, padesát stránek už vás asi zaskočí. Je tudíž logické, že nemůže dojít na tolik epizodních linek, respektive že se epizody pouze pootevřou, naznačí, v případě již zmíněného spisovatele ani to ne. Nedostaneme se do zcela nového světa za doprovodu podrobného popisu, nedostaneme rozebrané pozadí a už vůbec nedostaneme rozebranou budoucnost a to, co se šustne mezi řádky. Je to špatně? Ostatně se v názorech často objevuje věta, že by si ta povídka „zasloužila víc prostoru a chtělo by to celý román“. Když ale opustíme literární vědu a vezmeme to z autorského nebo čtenářského hlediska… nespočívá právě v tom to kouzlo, ta specifičnost povídek? Vždycky si říkám, že povídka by měla především nadhodit další možnosti. Mít v sobě něco, co by nás lákalo dál, kvůli čemu nad textem přemýšlíme, ale vlastně jsme rádi, že odpověď nedostaneme. Podsunout myšlenku, vyjádřit onen okamžik lidské existence, předhodit rukavici, a jakým způsobem ji zvedneme, je už na nás čtenářích.

Mám-li ale být upřímná, většina románů, které rozepíšu, ve skutečnosti rozepíšu jako povídky. I Zlomky nekonečna jsem původně rozepsala jako povídku s poměrně přímočarým dějem. V prvním odstavci jsem si nadhodila otázku, jestli román začíná na konci povídky… možná se na to můžeme podívat spíš z opačné strany. Román má konec. Povídka podle mě prostě nekončí.

Jak se k tomu stavím v praxi, ostatně zjistíte ve sbírce Z pera knihomolů, kde se nachází i moje povídka [elen]a. A až budete sbírku číst, zkuste se zamyslet nad definicemi povídkového žánru a jak ho která z knihomolských povídek reflektuje. :)

Jaroslava Šupová a Adéla Rosípalová (vpravo), foto: Zuzana Schedová

Důležitost queer literatury

napsala Alena Štraubová (@zpet_ke_knize), autorka povídky Roztáhnout křídla z povídkové sbírky Z pera knihomolů a autorka knihy Léto mezi řádky (Fragment, 2023)

“A není těch queer knížek už dost?” Před rokem bych nevěřila, jak často takovou větu uslyším.

Jako by někdo řekl: “Není už těch romancí od Kasie West moc? Fakt je potřeba další fantasy od Maasové? To už čtenářům přece musí stačit.” Jak by na něco takového čtenáři asi reagovali? Pravděpodobně ne zrovna nadšeně, on totiž takový výrok vůbec nedává smysl.

Literatura je bezedná studna příběhů, ve které si každý najde ten svůj. Je však dost pravděpodobné, že když člověk objeví nějaký, který se mu dostane pod kůži a vtiskne až hluboko do nitra, bude toužit po dalším. A dalším.

Nejprve bude hledat u stejného autora, ve stejném žánru, pro stejnou cílovou skupinu, se stejnou tématikou. Nespokojí se jen s jedním, dvěma příběhy. Postupně objeví, co ho baví, kam chce směřovat svou pozornost a čtenářský zájem.

Na young adult literární scéně máme spoustu skvělých překladových děl, stejně tak i českých, ale kolik z nich se zaměřuje na queer tématiku? Opravdu to není moc. Sama mám nejraději contemporary s feel-good nádechem, takže když jsem takovou queer knihu hledala, velmi rychle jsem zjistila, jak úzký mám výběr. Všechna díla, co jsem objevila, jsem přečetla během několika měsícu a pak marně hledala cokoliv obdobného. Hlavní zlom přišel po přečtení knihy Červená, bílá a královsky modrá - potřebovala jsem něco podobného. Nějaký skvělý romcom, do kterého se zamiluju. Jenže nic nepřicházelo a já se rozhodla, že si to zkrátka napíšu sama. Tak vznikla má kniha Léto mezi řádky a poté i povídka Roztáhnout křídla ze sbírky Z pera knihomolů (tedy ne že bych už patnáct let předtím nepsala fanfikce).

Až během posledních dvou let začalo queer knih přibývat a konečně rozebírají široké spektrum LGBTQ+ témat (tedy nejen homosexualitu, ale i bisexualitu, asexualitu, transgender a další). Považuji to za velmi důležité a přínosné, protože literatura zrcadlí to, s čím se potýkají lidé. A každý přeci chce vědět, že v tom není sám. Že ho někdo vidí, slyší a podpoří.

Takže: “Ne, queer knížek nikdy nebude dost, stejně jako nikdy nebude dost jakýchkoliv jiných knih.” ❤️

Gottmi a Alena Štraubová (vpravo), foto: Zuzana Schedová

Psaní a hudba

napsala Eliška Václavíková, autorka knihy Zvonkohra (CooBoo, 2023) 

Psaní a hudba pro mě vždycky patřily do jednoho pytle. Píšu už asi od deseti let a docela brzy jsem zjistila, že spisovatel je vlastně v práci pořád a jeho kancelář je celý svět. Od skutečného stolu, přes hory, lesy, příkopy, obrubníky, sedačky vlaku až po klávesy klavíru. Zjistila jsem, že práce na knize nevypadá vždycky tak, že se sedí a píše. Někdy se sedí a hraje. Aspoň já to tak mám.

Příběhy se mi rozvíjí v hlavě nejvíc u klavíru. Možná je na vině ta hromada filmů a seriálů, které jsem kdy zkonzumovala, ale když mi zkrátka před očima probíhají nedopečené postavy nejnovější knihy, pohybují se do hudby. Vymýšlím konkrétní scény za pomoci již existujících písniček, ze kterých se rázem stávají soundtracky. Potřebuji si to všechno zvizualizovat a procítit, jako kdybych si dokola přetáčela scénu oblíbeného seriálu. A někdy to nestačí a tak si ke svému psaní píšu vlastní hudbu. Když potřebuji zhmotnit určitou scénu a nebo pochopit postavu, ale ještě nemám dostatek slov, kterými bych je obkreslila, snažím se to vyjádřit hudbou. Nese to s sebou patřičnou atmosféru, kterou můžu dále rozvíjet.

Při psaní mi pomáhá také sestavovat si playlisty na Spotify, buď pro konkrétní části knihy a nebo třeba jako znělky jednotlivých postav. Potom, když mám nějaký psací zásek, mě písně lépe navedou zpátky do mého světa a k mým postavičkám.   

Většinou vznikne nejdřív příběh a potom skladba. Ale u mé debutové knihy Zvonkohry to bylo všechno naopak. Nejdřív jsem složila klavírní skladbu. A na jejích základech se postupně začala rodit kniha. A právě proto, že v jádru Zvonkohry je hudba, jsem se rozhodla ke každé povídce knihy složit a nahrát skladbu, která by ještě více dokreslila atmosféru. Nakonec mám v knize QR kódy, přes které si čtenáři mohou skladby ke čtení pustit. Nejsou to však jenom skladby, které se pojí ke Zvonkohře. Jeden talentovaný zpěvák a skladatel (můj taťka :D) mi ke kapitole Ester složil a nazpíval svoji píseň. A já zase nazpívala písničku, jejíž text je přímo součástí kapitoly Socha z uranu.

Myslím, že ještě víc jsem propojila psaní s hudbou, když jsem začala pracovat na scénáři k monodramatu pro moji kamarádku, studentku DAMU, jehož součástí má být i můj živý hudební doprovod.

No a pak mám taky svůj hudební bookstagram (@sound.of.book), kde se snažím o recenze hudbou, protože někdy zkrátka slova nestačí na to, abych vypověděla, co ve mně kniha zanechala.

Momentálně pracuji na nové knize a už teď k ní mám složených asi pět skladeb. Mám tedy tušení, že hudbu od svého psaní neodpářu a že pokud by se mi podařilo (a já moc doufám, že podaří) vydat další knihy, budu k nim znovu připojovat svůj soundtrack.

Eliška Václavíková a její Zvonkohra

Povídkové soutěže – naděje pro začínající spisovatele?

napsala Zuzana Žáčková (@zuzka_mezi_knihami), autorka povídky Neklidné duše z povídkové sbírky Z pera knihomolů

Chtěli byste napsat knihu, ale zdá se vám to jako příliš velké sousto? A co se zaměřit na psaní povídek, nad nimiž nemusíte trávit stovky hodin (které je mnohdy těžké najít, stejně jako odhodlání dílo dokončit)? Jenže… co potom s nimi? Dát na Wattpad? Zveřejnit na sociálních sítích? Dát přečíst pár známým?

To samozřejmě můžete. Ale také můžete povídku poslat do soutěže.

Že nemáte šanci uspět? Že tam posílají povídky desítky zkušenějších autorů, tak proč to vůbec zkoušet? Věřte mi, na začátku jsem měla úplně stejné pocity. Nic ale není tak beznadějné, jak se na první pohled zdá. Doufám, že vás následující odstavce inspirují k tomu, abyste to zkusili.

V roce 2018 jsem se vrhla na psaní povídek právě z toho důvodu, že jsem nebyla schopná dokončit něco delšího. Byl to skvělý způsob, jak se v psaní pocvičit a vidět před sebou hotový příběh, byť na několika stránkách. Stejně jako teď mnozí z vás, jsem nevěděla, co s texty dál. Dala jsem je na blog, jenže ho nikdo nečetl (až na pár kamarádů, kterým jsem to prakticky vnutila). Demotivující, že?

Ještě v tom samém roce jsem objevila povídkovou soutěž Vidoucí zaměřující se na sci-fi a fantasy, a povídku tam poslala. Musím se přiznat, že jsem textu opravdu věřila, a to, že nepostoupil ani do druhého kola, mě tehdy zklamalo. Nicméně jsem dostala něco hodně cenného – zpětnou vazbu od někoho, kdo není můj kamarád, a nebojí se mi říct, co přesně se mu na povídce nelíbí. A s tím se dá pracovat.

Zkoušela jsem to dál, ale první úspěch jsem zažila až v roce 2021. Je to tak. Tři roky jsem neohroženě psala a rozesílala povídky, než se semínko uchytilo. Když jsem viděla, že se má povídka Spiknutí umístila na předních příčkách, nevěřila jsem svým očím! Nakoplo mě to tak, že jsem pokusy v soutěžích ještě zintenzivnila. S mnohem větší důvěrou v sebe sama a nervy z oceli.

A výsledek? Povídka Neklidné duše, kterou si můžete přečíst ve sbírce Z pera knihomolů, je mou již čtvrtou vydanou povídkou.

Takže zkoušet povídkové soutěže má určitě smysl. Zaprvé se zocelíte, zadruhé se zviditelníte a zatřetí co je víc než vidět svůj příběh na papíře, a ještě ve společnosti slavnějších autorů? Když porotci dávají zpětnou vazbu, je to hodně cenný bonus.

Tak psaní zdar!

Zuzana Žáčková a sbírky, ve kterých vyšla její povídka

Osolená cenzura aneb jak mi jedno sprosté slovo zkomplikovalo život

napsala Natálie Jalovcová (@sol.cte), autorka povídky Konečně sbohem z povídkové sbírky Z pera knihomolů

Když jsem začala vymýšlet, co za povídku napíšu do chystané sbírky, četla jsem zrovna Smrtholku. Je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek a jeden citát se mi přesně hodil k tomu, abych povídku vypointovala. Odstavec jsem proto chtěla vystavět kolem něj, líbilo se mi, že zároveň zpomalí děj a zároveň bude představovat změnu v myšlení hlavní postavy. Jenže. Obsahuje sprostý slovo. A pro mě to samozřejmě není překážka. Ale jsem z poměrně konzervativní rodiny, kde se neříká ani ty vole, a proto jsem se začala obávat reakcí jednotlivých rodinných příslušníků. Snažila jsem se vymyslet jiný citát, jiný odstavec, vypůjčit si myšlenku a zformulovat ji bez vulgarismu. Nic z toho nebylo ono a to slůvko tomu prostě dodává jiskru. Takže jsem začala uvažovat nad tím, že doma prostě neřeknu, že mi bude povídka vycházet, a předejdu tím tak kritice a přednáškám.

Vypočítala jsem si, komu bych povídku mohla dát a komu rozhodně ne. Dost mě to trápilo, protože to je pro mě velká událost a s věcmi, které mi dělají radost, se obvykle svěřuju a nedokážu je tajit, takže bych se časem asi stejně prokecla. Nakonec jsem povídku poslala včetně citátu s vulgarismem, protože mi to tak dávalo smysl, bylo to podle mě, a psaní je jedna z věcí, která se dle mého dost těžko přizpůsobuje okolí. Jasně, můžete přepsat větu, změnit postavě barvu očí nebo proházet scény. Ale nedá se vyškrtnout něco, o čem máte pocit, že to tam patří.

Po odeslání povídky jsem to vypustila z hlavy. Jenomže teď je sbírka venku, já si objednala deset kousků, abych knihy mohla rozdat svým nejbližším, a naštěstí mi nějaký dávný instinkt připomněl, že je tam sprostý slovo. Jinak bych to zcela bez zaváhání dala třeba babičce a říkám vám, že to by mě potkalo vydědění. A tak jsem se zeptala mamky, co s tím. Mamka povídku nečetla. Táta ji četl, ale právě tohle slovo mu prý celý zážitek zkazilo a nechtěl mi v mém dilematu poradit. Někdo z nich ve vtipu navrhl, že bych to mohla začernit. A fakt jsem nebyla daleko od toho to udělat.

Návštěva příbuzných nastala. Vzala jsem dva kousky. Odhodlávala se k činu. Ale bylo mi proti srsti škrtat jedno docela neškodný slovo. Distribuce nakonec dopadla tak, že jsem jeden výtisk nenápadně dala sestřence, ať si povídku přečte a sama rozhodne, co dál. Takže je můj osud v jejích rukách. A pokud někdy zmizím na podezřele dlouhou dobu ze sítí, víte, co se se mnou nejspíš stalo – jsem zakopaná vzadu na zahradě. 

Natálie Jalovcová (uprostřed) na křtu Z pera knihomolů, foto: Zuzana Schedová

Vydali jsme

Vydali jsme knihu Stačí mávnout křídly od Sáry Topinkové a povídkovou sbírku Z pera knihomolů. Snad jednou od Amélie Salingerové se dočkalo dotisku, který je v distribuci a seženete ho tak u každého dobrého knihkupce. 

Z pera knihomolů	Stačí mávnout křídly	Snad jednou

Novinky z redakce

• Naše kniha Alespoň prozatím oslavila první narozeniny! Naopak YA čtu v červnu oslaví už druhé.
• Stačí mávnout křídly se stalo bestsellerem v online knihkupectví Booktook.
• Byl oznámen třetí YA čtu box. Vyjde na podzim a najdete v něm YA historický román s nadpřirozenými prvky. Příběh se odehrává v roce 1895. Tentokrát bude kniha v boxu opět v limitovaném vydání, které bude v prodeji jen v rámci boxu.
• Pokřtili jsme naši povídkovou sbírku Z pera knihomolů. 

Tento e-mail jste dostali, protože jste se přihlásili k odběru našeho newsletteru. Můžete se odhlásit tady. Databází ale máme více, takže pokud chcete být vymazáni ze všech, napište nám prosím na info@yactu.cz.