Obsahuje texty: Jak YA čtu přišlo na svět a kam směřuje • Září ve znamení setkávání: Svět knihy a Humbookfest • Fanfikce, fanarty a cosplaye... jsou nelegální? • Jak vytvořit a psát svět • Stydím se za to, že čtu YA? • Váš příběh • 100 nejlepších YA knih všech dob podle magazínu TIME • Proč doporučuji Star Wars: Vrcholnou republiku
napsala Míša, zakladatelka projektu @ya.ctu
Pamatujete si ten pocit, když jste jako děti seděli na vrcholu skluzavky? Jak jste se těšili, ale zároveň i trochu báli? Tak přesně tak jsem se cítila, když jsem se pustila do realizace projektu YA čtu.
Nápad na založení projektu jsem dostala v květnu 2020 při učení na zkoušku, protože člověka samozřejmě napadají ty nejlepší nápady v okamžiku, kdy by se měl plně věnovat něčemu jinému. Chtěla jsem založit profil, který by přehledně a jasně představoval young adult novinky ze všech nakladatelství bez toho, aby některé tituly dostávaly větší prostor než jiné. O tom, zda se do projektu pouštět, jsem přemýšlela celý jeden rok. Já se totiž vždycky pro něco nadchnu a potom zpětně toho lituji - a nechtěla jsem, aby se to stalo i v tomto případě. Proto jsem profil založila až v okamžiku, kdy jsem měla velmi konkrétní představu o tom, jak by to všechno mělo fungovat a vypadat.
V srpnu 2021 už byl projekt v plném proudu a dostávalo se mu více pozornosti, než jsem předpokládala. Když jsme překročili hranici tisíc sledujících, nemohla jsem tomu uvěřit. Na sociálních sítích je už pomalu zvykem, že jako poděkování za určité číslo sledujících se pořádá soutěž, a já do ní chtěla vytvořit něco jedinečného. Tehdy vznikl první hrneček YA čtu, jen logo projektu a kresba knížek. Opět jsem vůbec neodhadla situaci, protože najednou mi chodily desítky zpráv s otázkou, kde se dá koupit. Byla jsem z toho nadšená i trochu nešťastná zároveň. Proč? Protože se lidem líbil hrneček, který jsem navrhla, ale zároveň jsem si uvědomovala, že ho nemohu jen tak z ničeho prodávat. Začala jsem se s lidmi podílejícími na projektu radit, co dál. Do duše mi tehdy promluvila kamarádka, která mi připomněla, že jsem vždycky chtěla pracovat s knihami a neměla bych promarnit příležitost, která se otevírala přímo přede mnou - naopak, měla bych do toho jít naplno. Svěřila jsem se jí se svým nápadem na vytvoření českého "předplatitelského" knižního boxu, který by obsahoval speciální vydání dosud nepublikované knihy od českého autora s merchem, bonusovou kapitolou a dalšími knihomolskými věcmi - tedy s konceptem, který je běžný v anglicky mluvících zemích, ale prozatím byl nevyužitý v České republice. O měsíc později získalo YA čtu podnikatelské oprávnění, kapitál a smlouvu na knihu - a s tím vším i nový směr, kterým se projekt mohl ubírat, ale bez toho, aby musel opouštět původní koncept.
Všechno se stalo rychle, ale nic z toho samo od sebe. Já byla možná dost odvážná (nebo pošetilá?), abych do svého nápadu na český knižní box vrazila svoje peníze a nadšení, ale rozhodně bych nebyla schopná to dotáhnout, kdybych po svém boku neměla několik mladých a talentovaných lidí, kteří se na tvorbě prvního YA čtu boxu podílejí. Nemůžu se dočkat, až box bude na světě a všichni uvidíte, co jsme společně dali dohromady! Moc doufáme, že z toho budete tak nadšení jako my a budeme díky Vám nadále moci dělat to, co tolik milujeme - pracovat s dalšími nadšenci do YA literatury a vytvářet něco, co na českém knižním trhu prozatím chybělo.
Tolik tedy k tomu, jak na svět přišel projekt YA čtu a naše knižní boxy. A co bude dál? To zatím sami nevíme, ale moc doufáme, že přinejmenším další box! Alespoň tak to prozatím vypadá, protože už za dva týdny od spuštění prodeje se jich prodala víc jak polovina. Rádi bychom, aby další boxy byly tematické a trochu více vám tak nastínili, o čem kniha v boxu bude. Ale na to všechno je času dost, teď už se pusťte do čtení našeho prvního newsletteru! ♥
napsala Lucie Horáková, studentka bohemistiky
Celý rok 2020 jsme víceméně proseděli doma. O to více jsme se určitě všichni těšili na dva velké knižní eventy, které se v roce 2020 nekonaly: Svět knihy a Humbookfest. Já jsem měla tu možnost letos navštívit obě události, a nyní bych vám o nich v krátkosti ráda povyprávěla, zejména pak samozřejmě o svých dojmech.
Svět knihy patří už mnoho let k mým oblíbeným veletrhům. Jako mladší jsem každoročně odcházela s desetikilovým batohem plným knih. Teď už trochu víc myslím na svoje záda a peněženku - zjistila jsem totiž, že velké množství těch veletržních slev jsou spíše triky, neboť na internetu mnohdy knihy seženete levněji (a to klidně přímo u vystavovatele). Místo nakupování tak chodím na Svět knihy okukovat, co je na trhu nového, povídat si s lidmi z knižní branže a objevovat nová malá nakladatelství a knihkupectví, o jejichž existenci jsem neměla ani ponětí. Dalším velkým benefitem je, že člověk má možnost se seznámit se spoustou skvělých lidí, nebo se naopak setkat s lidmi, které předtím znal jen z internetu.
Humbookfest má velkou výhodu, že je zaměřený především na literaturu pro mládež, což je samozřejmě pro mě jako velkého fanouška YA určující. Na druhou stranu byl letos festival mnohonásobně dražší než Svět knihy - zatímco tam stál lístek kolem stovky, na Humbook stál kolem sedmi stovek. To by tak důvod, proč se na mě moje kamarádka, se kterou tam chodím každý rok, vykašlala. Já si to ale nechtěla nechat ujít. Atmosféra byla jako vždycky parádní, koneckonců, když dáte spoustu nadšených knihomolů do jedné budovy, jinak to ani dopadnout nemůže. Musím však poznamenat, že bylo poznat, že Humbookfest neměl příliš vysoký rozpočet - některé moderátorky to moc nezvládaly a hostů zvenčí (mimo autory a zaměstnance z Albatrosu, bývalé a současné ambasadory Humbookfestu a jejich příbuzné) bylo málo. Velmi mě potěšila beseda Karolíny Zoe Meixnerové (@cojezoe_) a možnost potkat německou autorku Lin Rinu. Většinu času na festivalu jsem sice strávila ve frontách, i tak jsem si to ale velice užila a ráda na festival dorazím do Prahy i příští rok.
napsala @michadifa
Už od dětství jsem měla období, kdy jsem byla zblázněná do určitého příběhu a hledala si o něm všechno na internetu. A jakmile jsem se naučila používat Google, fanfikce, fanarty a cosplaye se staly nedílnou součástí mého života. Alternativní příběhy, volná pokračování, propracované kresby a oslnivé kostýmy, to všechno jsem si mohla za pár kliknutí najít.
Když jsem nastoupila na vysokou školu, neměla jsem příliš času na čtení, filmy, ani seriály, natož abych trávila časy brouzdáním v temných zákoutích internetu. Pořád jsem ale byla v kontaktu s mnoha lidmi, kteří by sami sebe označili v prvé řadě za fanoušky, a jednoho dne mě oslovila moje kamarádka s dotazem. "Hele, když jsi teď ta velká právnička," začala. "Pořád píšu tu fanfikci, o které jsem ti povídala, pamatuješ?" Pamatovala jsem. "No a už to má pár desítek tisíc přečtení. O to víc se bojím, že proti mně teď autorka původní série začne brojit, chápeš. Hrozí mi něco?"
Tehdy mi poprvé došlo něco, co moje náctileté já absolutně neřešilo: že fanouškovská tvorba nemusí být z pohledu autorského práva úplně oukej.
Protože nesnáším, když něco nevím, začala jsem si o daním tématu usilovně hledat informace. Cokoliv - příspěvky v diskuzních fórech, články na pochybných stránkách, posty na Instagramu apod. Ze všech textů ale bylo patrné, že jejich autoři mají nulové právní povědomí, a i já se svým nedokončeným právním vzděláním jsem věděla více než oni. Začala jsem proto hledat v právní literatuře a zjistila jsem... že se o fanouškovské tvorbě z pohledu práva nikde nic nepíše. Tehdy jsem se rozhodla do bádání pustit sama a napsat o fanouškovských dílech diplomovou práci.
Místo toho, abych se věnovala pouze tomu, jaké právo je, rozhodla jsem se zabývat také tím, jaká by právní úprava měla být. Protože základním principem práva je, že by mělo být spravedlivé - jenže co je spravedlivé v tomto případě? Mělo by autorské právo fanouškovské tvorbě bránit? Nebo by ji mělo podporovat? Abych získala názory co nejvíce lidí, vytvořila jsem krátký online dotazník, který v případě zájmu můžete vyplnit i vy.
Myslím, že výsledky mého malého průzkumu budou velmi zajímavé a tak trochu předpokládám, že ukážou, že právní úprava není zrovna v tomhle případě úplně ideální a zasloužila by si změnu - a moje práce by k ní mohla být prvním krokem. Budu velmi ráda, pokud se vyplněním dotazníku rozhodnete být její součástí. A ano, na konci dotazníku na vás čeká odpověď na otázku, zda fanouškovská tvorba podle současné právní úpravy zasahuje do autorských práv, či nikoliv.
napsal Jan Urban, autor knihy Zloděj osudů (CooBoo, 2021), na Instagramu jako @muz_z_acapulca
Vytvořit svět, to není jen tak. Je to běh na dlouhou trať, jejíž každou část musíte mít dokonale zmapovanou, jinak se v ní zamotáte nebo se před vámi sama ztratí či se stane plochou a nezajímavou.
Jak to zhruba vypadá na začátku myšlenkového toku? Máte základní rysy postavy, tu jste zasadili do nějakého světa a pravděpodobně jste si k němu nakreslili i mapu (bez ní to nejde, jelikož vám pomáhá se ve světě orientovat). Dává ta mapa smysl? Například nesousedí poušť s lesy? To by totiž ve světě, který má nějaký řád řídící se přírodními zákony, fakt neměla. Co obyvatelé. Jací jsou? Jde jen o lidi, nebo je tam víc ras? Pokud víc, co jsou každá z nich zač? Kde se tam všechny vzaly? Vycházejí spolu, nebo jsou na nože? Jak žijí? Kolika se tam mluví jazyky, nářečími? Věří v nějaké bohy? Pokud ano, chce to panteon, co bude dávat smysl – a každému bohu hned přiřadit charakteristické vlastnosti, přidat atributy, svátky atd. Jaké tam obyvatelé mají zvyky a rituály každodenního života? Slaví nějak příchod jara nebo žně? Trvá jejich rok stejnou dobu jako ten náš? A říkají tomu vůbec „rok“? Jak vypadá jejich systém měr a vah? Jsou tam města? Skvěle, kdo jim vládne? A proč právě on? Jak se na to místo dostal? Kolik členů má jeho rodina? Nebo pokud ji nemá, jak o ni přišel? Ve válce? Během moru (čímž se nabízí i otázka, jaké jsou v tom světě nemoci, co je způsobuje a zda jsou léčitelné)? A jaké má to město znak? Má hradby, nebo jen palisádu?
Zpátky k postavě: nestačí, že je to ultimátní bouchač, před kterým každá holka padá do kolen. Musíte každé z postav vymyslet uvěřitelnou minulost. Proč? Aby bylo jasné, proč se chová, jak se chová. Třeba byl jiný. Co ho změnilo? Přidejte mu vlastnosti – v čem vyniká a v čem je naopak tragéd? Co ho potěší a po čem má slzy na krajíčku? Má nějakou tělesnou deformaci? Co ho vede? Kam směřuje?
Když se vytváří svět, spisovatel musí myslet na milion věcí, které čtenáři unikají, a pak je pospojovat do uvěřitelného a funkčního celku. Nevytvoříte ho za víkend, ani měsíc. Ale stojí za to na něm léta pracovat. :)
napsala Karolína N. neboli Cleo, bookstagramerka z profilu @kvetinkovedny
Čtu hodně a čtu všude, kde se dá – což samozřejmě zahrnuje i moji práci. Jelikož pracuji především s právníky a advokáty, občas ke mně někdo přijde a zeptá se: „Hele, a co to čteš?“ Nejspíš si v tu chvíli myslí, že čtu klasickou literaturu, něco obrovsky honosného - nebo naopak nějakou literaturu právní. Proto na mě zpravidla čeká nejeden překvapený pohled, když knihu sklopím a ukážu obálku.
„Nejsi na tohle moc stará?“ padne zpravidla otázka. Alternativní znění: „Neměla bys číst něco lepšího?“ Následuje moje povzdychnutí. Kouknu na hodinky a zjistím, kolik mám času, a pokud je to alespoň pár minut, pustím se do vysvětlování konceptu YA – knih pro mládež, které ale jsou často čtené dospělými, příběhů, které mě baví, protože zpracovávají životní období, kterým jsem si už prošla a ráda na něj vzpomínám.
Nevím proč, ale lidé to často stejně nechápou a mají představu, že se vždy jedná o hloupé knížky, které se těm pro dospělé nemohou vyrovnat. Ale přesto bojuju a snažím se to vysvětlovat pořád a pořád dokola. Já se totiž nestydím za to, že čtu YA. Protože YA je jen věkové označení, které není určující pro kvalitu díla - a některé youngadultovky se řadí mezi nejlepší a nejvýznamnější knihy historie a současnosti.
A co dělám, když čtu YA knihu, o které vím, že je špatná? Pak nic nevyřeší problém rychleji než látkový obal na knihu.
napsala Adrianet, které příští rok vychází debutní new adult román, na Instagramu jako @a.adrianet.h
Znáte ten pocit?
Může to být jenom šepot. Vlezlá melodie, co se jednou za čas sama rozezní v hlavě. Tiché špitání stínů pod postelí. Neodkladný pocit se ohlédnout přes rameno. Touha křičet do světa, aby vás někdo slyšel - a zároveň nikdo. A tak bylo slovo. To slovo bylo příběh. A vy ho chcete vyprávět.
Když jsem začínala psát chystaný debut inspirovaný skutečnými událostmi, věděla jsem, že je to námět na román. Emoce mi přišly dostatečně dramatické, historky absurdní a postavy jak vystřižené z hollywoodské komedie. Přesto se mi to zdálo přitažené za vlasy. Kdo by sakra chtěl slyšet o mém životě? V dnešní době, kdy je individualita stejně opěvovaná jako zatracovaná, se může snadno stát, že nabudeme dojmu marnosti vlastní existence. Ztratíme se v hledání. Máme pocit, že náš příběh - náš život - nikoho nezajímá a nikdy nebude.
Jenže hádejte co? Lidé jsou neskutečně zvědaví tvorové. Jak jinak si vysvětlit, že hltáme sociální sítě, stránky bulvárů, videa ze zákulisí natáčení a reality show s too much lidmi? Chceme nahlédnout pod pokličku. Chceme vědět, jak žije někdo jiný, jak se chová, co prožívá. Sociální sítě i knihy nám poskytují jednoduchou možnost tuhle potřebu splnit. Můžeme je zavřít kdykoliv, aniž bychom museli trapně ukončovat konverzaci a říkat: Už tě nechceme poslouchat, běž si pustit Paris vaří.
Lidé jsou zvědaví tvorové.
Vzpomeňte si na to, až se budete cítit sami tak moc, že to bude bytostně bolet. Vezměte tužku, papír nebo klávesnici a zkuste ze sebe všechno dostat. Podívejte se na sebe jako na postavu knihy. Co ji dostalo do situace, ve které se nachází? Jaké události k tomu vedly? Jak se cítí? Vaše emoce jsou autentické a nikdo jim nebude lépe rozumět. Vyprávějte svůj příběh, než si ho někdo jiný namáhavě vymyslí. Možná nestvoříte geniální kus, ale bude vám o něco líp. Přečtěte si ho po sobě, jednou, dvakrát, přidejte slovo nebo ho škrtněte. Zkuste tu stejnou scénu napsat jako komedii, horor, thriller, detektivu, sci-fi, pohádku se zfetovanými želé medvídky. Třeba zjistíte, že k vám psaní promlouvalo jako tiché špitání pod postelí. Vlezlá píseň znějící nekonečně v hlavě. Nesmělá touha, co doutnala pod povrchem, ale nikdy naplno nevzplála.
Až teď.
napsala Stella, bookstagramerka z profilu @nosvknizkach
Americký týdeník TIME zveřejnil seznam 100 “nejpřesvědčivějších, nejpoučnějších a nejvlivnějších young adult knih” všech dob v chronologickém pořadí, 19. stoletím počínaje. Pojďme se společně na tento výběr podívat…
První seznam nejlepších young adult knih zveřejnil TIME před šesti lety, v roce 2015. Tato kategorie knih se ale měla brzy drasticky změnit. V roce 2015 autorka Corinne Duyvis vytvořila #Ownvoices za účelem podpory vydávání knih, ve kterých protagonista sdílí identitu s autorem. To znamená, že pokud například bude autor v knize řešit problémy určité společnosti, měl by do ní sám patřit, aby byla kniha co nejupřímnější a nejrealističtější. TIME proto seznam aktualizoval, aby do něho mohl zahrnout i tuto kategorii knih. Mezi klíčové faktory vybírání patřila samozřejmě doporučená věková kategorie, věk protagonistů a řešená témata.
Hned na začátku tohoto seznamu je jedna z největších klasik, Malé ženy od Louisy May Alcott vyprávějící o čtyřech sestrách žijících v 19. století. Tuto knihu následují díla jako Anna ze Zeleného domu od L. M. Montgomery nebo Deník Anne Frankové. TIME do seznamu zařadil i Jako zabít ptáčka od Harper Lee, Začarovanou Ellu od G. C. Levine, Zlodějku knih od Markuse Zusaka nebo Zloděje blesku od Ricka Riordana. Když se přesuneme k novějším knihám, najdeme zde Hvězdy nám nepřály od Johna Greena, Dám ti slunce od Jandy Nelson, Všem klukům, které jsem milovala od Jenny Han, Já, Simon od Becky Albertalli, Šest vran od Leigh Bardugo (to mě mimochodem velice potěšilo), Sůl moře od Ruty Sepetys, Smrtku od Neala Shustermana, Slunce je také hvězda od Nicoly Yoon, Vypálenou nenávist od Angie Thomas, Děti krve a kostí od Tomi Adeyemi a Se špetkou skořice od Elizabeth Acevedo. Z knih, které nevyšly česky, je to třeba The Black Flamingo od Deana Atty, Felix Ever After od Kace Callender, The Henna Wars od Adiby Jaigirdar a Firekeeper’s Daughter od Angeline Boulley.
Myslím, že každý čtenář young adult literatury tyto knihy zná, nebo je i četl. Někteří se určitě shodnou, že si příběhy místo v seznamu zaslouží, jiní se možná budou nad tímto výběrem podivovat a postrádat tam zase své oblíbené. Za mě osobně je tento seznam skvělá pomůcka při hledání dalšího čtení a kdo ví, třeba se i vy hecnete a přečtete je všechny…
Úplný seznam knih je k nalezení zde.
Ahoj! Jsem Bety z instagramového profilu @books_gang_ a můžete si mě pamatovat z příspěvku ke knize Do temnoty, kterou jsem četla v angličtině ještě před jejím vydáním v češtině. A v tomhle článečku bych vám chtěla víc povědět o novém projektu Star Wars - The High republic, ze kterého je i tahle kniha.
Co je vlastně Star Wars: Vrcholná republika (High republic)? Je to série knih, komiksů a mangy odehrávající se 200 let před Epizodou I. Tyto knížky a komiksy mají několik autorů, kteří na nich spolupracují. Knihy jsou vhodné jak pro YA, tak pro dospělé, dokonce tam jsou i nějaké middle-grade. Event odstartoval v lednu tohoto roku, kdy vyšla první kniha Light of the Jedi (Světlo rytířů Jedi) od Charlese Soula. Pak následovaly první sešity komiksu The High republic, middle-grade kniha Test of Courage Justiny Ireland a nakonec YA Into the dark (Do temnoty) od Claudie Gray. Od té doby přibližně každý půlrok vychází další tři knížky - jedna od každé věkové kategorie - a každý měsíc jeden sešit komiksové série.
Proč Vrcholnou republiku číst? Odehrává se 200 let nazpátek, což znamená, že tam neuvidíme žádné známé postavy a jejich příběhy (až na mistra Yodu a nějaká camea neznámých postav, které se mihly ve filmech ????). To je velké plus, protože univerzum Star Wars bohužel trpí poslední dobou recyklací stále stejných věcí. Jestliže ale máte rádi příběhy už známých postav, tak se nebojte! Ve Vrcholné republice vaše staré známé sice nepotkáte, ale zase je tu plejáda nových super postav. A že jich je! Od Jediů až po obyčejné lidi. Od klaďasů až po záporáky. Středobodem této série jsou Jediové, jak jsme je ještě neviděli - jsou to totiž Jediové v době své nejlepší slávy, kdy nemuseli bojovat v Klonových válkách, ani se nemuseli schovávat pod Imperiální diktaturou. A plní přesně takovou úlohu, jakou měli mít - strážci míru, demokracie a spravedlnosti. Žádní válečníci, co mají jenom nadpřirozené schopnosti. I přesto ale v Galaktické republice není klid. Záporáci ale nejsou tentokrát Sithové. Jsou to vesmírní piráti jménem Nihilové využívající hyperprostorové zkratky (Dráhy). A i když se Jediové jeví jako neporazitelní, i tak cítíte, že tahle skupina je opravdu hrozba. Další záporáky vám neprozradím, protože by vám to zkazilo příběh, ale slibuji, že se máte na co těšit.
V jakém pořadí číst věci z Vrcholné republiky? Pokud čtete v češtině, máte to jednoduché - zatím u nás vychází pouze knihy pro dospělé a YA. Je dobré se VŽDY řídit datem vydání jak u nás, tak v anglicky mluvících zemích. Logicky tu „nejstarší“ knihu čtete jako první. Knih pro dospělé se bát nemusíte, jediný rozdíl je věk postav a více politiky. A pokud čtete v angličtině? V té toho vychází mnohem víc - middle-grade, knížky pro mladší děti, povídky v SW časopisech, čtyři série komiksů a jedna manga série. Opět se tady můžete řídit datem vydání, ale materiálu je dost a chápu, že ne každý na to má čas. Pokud začnete knihami pro dospělé a mládež, budete mít dle mého názoru slušný základ, a pokud se vám tato éra zalíbila, tak můžete zkusit knihy pro mladší a až následně komiksy a mangu. Všechno ostatní jsou spíše bonusy.
Pokud byste se o této Star Wars éře chtěli pobavit nebo se dozvědět víc, určitě mi neváhejte napsat na Instagram @books_gang_.
Chtěli byste i vy přispět do dalšího newsletteru? Napište nám na e-mail ya.ctu.ya@gmail.com váš nápad!