Věk přízraků: původní epilog

27. září 1936

Doktor C. G. Jung

Im Turm, Bollingen,

Švýcarsko

 

Vážený pane doktore,

měla jsem tu čest přečíst si Váš esej Wotan, jenž vyšel letos na jaře v Neue Schweizer Rundschau, a nemohu jinak, než vám k této Vaší práci napsat pár slov.

Pronikavost Vašeho intelektu zdá se mi téměř neskutečná, když totiž píšete že „starověký bůh bouře a zuřivosti, dlouho nehybný Wotan, procitá jako vyhaslý vulkán k nové činnosti v civilizované zemi, o které se dlouho myslelo, že středověk přerostla… On je bohem bouře a vzteku, rozpoutává vášně a touhu po válce; navíc je vynikajícím mágem a mistrem iluze, jenž je znalý všech tajemství okultní povahy…“

Snad nezahodíte hned můj list, když Vám v jeho úvodu sdělím, že jsem tím, co dnes lidé označují za spiritistické médium; tedy aspoň jsem jím bývala. A právě v té dávno minulé době mé mladosti přihodilo se mi, že jsem se setkala tváří v tvář s tím, o kom Vy tak trefně píšete.

Připouštím s bezmezným obdivem, že jste ve většině úvah o něm dokonale přesný; „Wotan je skutečně nepokojný poutník, který působí neklid a podněcuje svár, dnes zde, zítra jinde, a magicky působí.“

A nemýlíte se ani v tom, že „němečtí mládežníci, kteří slavili slunovrat obětováním ovcí, nebyli první, kdo slyšel šelest v prvotním lese nevědomí…“ Vždyť je tomu už jednačtyřicet let, kdy jsem se s ním setkala já. A mé setkání přitom mělo bez sebemenší nadsázky či alegorie povahu „Ergriffenheit“ – posednutí.

Musím vám však oponovat v tom, když vnímáte Wotana jako fenomén bytostně německý. Připouštím, že u nás na Moravě byl německý element vždycky velmi silný; ovšem jestliže definujete národní příslušnost rodným jazykem a lékařskou genetikou, potom jsem Češkou; lépe řečeno Moravankou… Máte snad tedy pravdu v tom, že Wotan „spal v hoře Kyffhauser, než ho navštívili krkavci a ohlásili úsvit dne,“ ovšem spíše než ke germánskému národu vztahuje se k zemi.

Jen v té zemí spí, nad níž se vznášejí vrány a krkavci, jen z té země se rodí, která podléhá koloběhu horkých let a tuhých zim, v níž koření prastaré duby a jež stíní neprostupné černé lesy.

Osobně jsem v pokušení uvažovat dokonce tak daleko, že Wotan sám svědčil v dalekém Rusku divoké, krvavé revoluci. Vždyť poprvé jsme se spolu setkali na schůzi komunistů a anarchistů, kam mě dovedl můj bratr. Jejich společnou touhou bylo napravit svět; zbavit ho vší nespravedlnosti.

Předpokládám, že právě tohle bylo to volání, které probralo dávného boha z tisíciletého spánku. Ne snad, že by po tisíce let na světě neexistovala nespravedlnost – je to však povědomí o ní, co se v lidech probudilo teprve v minulém století. Až humanismus zrodil skutečnou touhu po rovnosti a dlouhým, temným stínem osvícenství je právě hořkost křivd.

Píšete dále: „Protože bohové jsou bez pochyby personifikacemi psychických sil, je prosazování jejich metafyzické existence stejnou intelektuální domněnkou jako názor, že mohli být kdykoliv vymyšleni.“ A já se vám za to klaním.

Můj manžel a já jsme strávili dlouhé roky úvahami o tom, co se skutečně událo tehdy na podzim, když mou mysl ovládly přízraky. A nejpravděpodobnější ze všech hypotéz nám vyplývá ta, v níž ani duše zemřelých, ani Wotan sám nebyly ve skutečnosti svébytnými entitami. Jeví se spíš jako nepatrná zrnka soli vysrážená nad hladinou nekonečného moře společného vědomí, která se zjevila jen na jediný titěrný okamžik a opuštěny mým vnímáním klesly opět do hlubin, kde se v oceánu znovu rozpustily a vzájemně splynuly.

Wotan by tak nebyl vnější silou, která žene člověka navzdory jeho vlastním pudům; naopak, sám by byl jen temným zákoutím společné lidské psýché, která neodvislá od času či prostoru ozývá se právě tam, kde po ní lidé volají, nevědomi si vlastní vůle ke krutostem. Neboť jak píšete: „Myšlenka, že by mohlo být skutečné a pravdivé něco, co nepřichází z vnějšku, by soudobého člověka stěží napadla.“

Pro nic, co Vám zde píši, nemám ostatně lepšího odůvodnění než jen můj vlastní, vnitřní pocit. Nedovedu ani popravdě odpovědět na otázku, zda byl můj krkavčí přízrak skutečně pradávným bohem Wotanem. Sám sebe nikdy nepojmenoval a nic bližšího mi o sobě nesdělil.

Jen z matných vzpomínek, které mi po sobě zanechal vím, že jeho největší touhou je spravedlnost. Ovšem spravedlnost korunovaná pomstou. Spravedlnost bez soucitu. Spravedlnost bez odpuštění.

Jedinou zbraní, kterou lze proti jeho hněvu postavit, zdá se být pokora a pochopení. Jak velmi příznačně nazývá se dnes ta třída, na níž stojí dům Pfeifferových, třídou Svornosti!

A přece… Nejméně jednou zachoval si ten nepokojný poutník podněcující svár svou čest. Tenkrát, když nechal mě a mého muže jít. Dopřál nám prožít naše malé lidské životy jeden druhému po boku, a já mu za to musím být navzdory všemu vděčná.

S nejvyšší úctou se loučí Vaše obdivovatelka,

Žofie Trnová